O respektu aneb někdy je dobré říci ne
10. února 2019
Do lokalit, kde máme naše pobočky, jsme v místních novinách uveřejnili následující článek. O respektu, o hranicích.
O respektu aneb někdy je dobré říci ne.
Ještě před několika léty jsme je obvykle běžně nepotkali. Žili v izolovaném a uzavřeném světě, který si sami nevybrali a ve kterém sami o sobě prakticky nikdy nerozhodovali. Vždy byl nablízku někdo, kdo jim řekl, kdy a co mají jíst, kdy je potřeba spát nebo vstávat, kdy je čas na nějakou rutinní činnost (úklid, práci na zahradě, terapii ve formě nějakého vyrábění…) nebo kdy je čas odpočinku. Pokud si vyjeli za kulturou (zatancovat si, shlédnout divadelní představení…), obvykle se tam potkávali s podobnými lidmi. Lidmi s hendikepem žijícími podobně jako oni ve velkém ústavním zařízení.
Dnes žijí mezi námi. Potkáváme je v obchodě, na ulici, někteří se s námi dají do řeči. Chovají se přitom bezprostředně, říkají, co si právě myslí, nebo se projeví, jak to právě cítí. A naše reakce? Pojďme si vzpomenout nebo se zamyslet, jak na nás takové setkání zapůsobí… Cítíme se zaskočeně? Pobaví nás? Je pro nás osvobozující potkat někoho, kdo se zrovna nedrží zaběhlých konvencí nebo neřeší, co se ve společnosti sluší nebo ne? Pobouří nás? Je nám něco nepříjemné? Pohoršíme se nad tím, že někdo, kdo takového člověka doprovází, včas nezasáhne a neuchrání nás před nepříjemným zážitkem, jakým může být i podání ruky nebo dokonce objetí? A strpíme raději takové jednání, než bychom byli považování za někoho, kdo nemá dostatek soucitu s hendikepovanými lidmi?
Pracuji v Organizaci, kde je společným cílem, aby hendikepovaní žili životem co nejpodobnějším běžnému životu svých vrstevníků. Do takového života patří například vlastní rozhodování, odpovědnost za své činy a přijímání následků, včetně reakce okolí. To vše významně napomáhá v procesu učení a získávání nových sociální dovedností. Zkrátka pak vím, jak se mám chovat, aby mě okolí přijímalo.
Potkáte-li na ulici souseda, který by vás chtěl z nevysvětlitelného popudu najednou obejmout, určitě mu slušnou formou vymezíte hranice, za které nesmí. A to i přesto, že se léta znáte, vaše děti spolu třeba chodí do školy a vy si každé ráno vyměníte pozdrav a pár zdvořilých slov.
V čem je tedy setkání s hendikepovaným člověkem jiné? Pokud ho respektujete, máte právo také žádat respekt z jeho strany. Jestliže mu nedáte najevo, že je vám něco na jeho chování nepříjemné, nepozná to a bude mít za to, že se k vám může takhle chovat dál. Protože vaše reakce je přijímající.
Nebojme se člověka s hendikepem brát jako každého jiného. Jako partnera, kde je rovnocennost normální. Přezíráním, ale i tolerováním degradujeme takového člověka do role dítěte, kde jsme dospělí a zodpovědní pouze my. Zodpovědnost je na obou stranách a mnozí lidé s hendikepem se teprve učí, jak si chránit vlastní práva bez omezování práv těch druhých. Svým dospělým postojem jim můžeme pomoci více, než projevem blahosklonného soucitu.
Autor: Jitka Sivulková, vedoucí DOZP Hrotovice a CHB Jaroměřice n. R.