Umírání doma

80 % lidí by chtělo umřít doma mezi svými. Pokud mají být naši klienti v naší komunitní sociální službě doma, měli by doma také umírat. Chceme, aby provázení až do posledních okamžiků bylo součástí našich pobytových služeb.

Od proklamace úmyslu k žité realitě je třeba ujít kus cesty. Nejprve jsme proškolili zaměstnance v tématu umírání. Není to zrovna téma, které by se běžně probíralo s kolegy u kávy. Jde o téma poměrně intimní, ke kterému má každý z nás trošku jiný postoj a jinak ho vnímá. Spojuje nás společné myšlenka – je běžné a žádoucí, aby člověk umíral tam, kde se cítí doma.

V letošním roce jsme měli příležitost být průvodci panu Mahdalovi až do posledních dní, tak, jak si to přál. Pan Mahdal žil v chráněném bydlení v Jaroměřicích nad Rokytnou, v rodinném domku pro lidi s nízkou mírou podpory. To znamená, že asistentka je klientům k dispozici asi tak 5 hodin denně.

Praktický lékař nám vysvětlil definitivní prognózu onemocnění a doporučil mobilní paliativní tým Domácího hospice Svaté Zdislavy v Třebíči. Smlouvu s hospicem uzavíral opatrovník pana Mahdala, kdy s ním i celou rodinou byla po celou dobu výborná spolupráce.

Od Charity Třebíč jsme vypůjčili zdravotní lůžko a další nutné pomůcky. Postupně jsme navyšovali hodiny asistence na domácnosti, až cca poslední měsíc sloužily asistentky nepřetržitě. Šlo to díky velké vstřícnosti týmu chráněného bydlení včetně dohodářek, ale i týmu asistentek DOZP Hrotovice, které obsadili noční služby. Kdo nejezdil do Jaroměřic, bral směny za chybějící kolegyně v Hrotovicích.

Přítomnost hospicové služby nám neskutečně pomohla a podpořila všechny zúčastněné v tom, že to půjde.

Vedoucí Chráněného bydlení v Jaroměřicích Jitka Sivulková vzpomíná na spolupráci s paliativním týmem takto: „Všechny jsme se předem, v průběhu i na konci celého období shodly na tom, že pro nás byla nesmírně důležitá právě ona jistota, že si můžeme kdykoliv zavolat o pomoc nebo radu… Kdo někdy jednal s rychlou záchrannou službou, kterou si běžně voláte, když si nevíte rady se zdravotním stavem vašich blízkých, by určitě ocenili ten neuvěřitelný rozdíl.

Už první návštěva lékaře a zdravotní sestry při tzv. příjmu byl známkou diametrálně odlišné zdravotní péče, než jsme běžně zvyklí. Velice lidský, vstřícný přístup a velká podpora. Panu Mahdalovi, který měl již problémy s polykáním většího množství pravidelně užívaných léků, byly tyto léky – kromě psychiatrických – nahrazeny léky, které se podávaly přes injekční stříkačku pomocí podkožní kanyly. Bylo nám vysvětleno, jak bude nemoc probíhat a na co se máme připravit. Byli jsme poučeni, že můžeme volat opravdu kdykoliv, kdyby se nám ohledně zdravotního stavu pana Mahdala cokoliv nezdálo.

O pana Mahdala jsme se starali v jeho stavu celý měsíc. Jak nemoc postupovala, jeho zdravotní stav se rychle měnil k horšímu. Neocenitelnou pomocí nám proto byly pravidelné návštěvy zdravotní sestry, konzultace po telefonu v kteroukoliv denní nebo noční hodinu, přítomnost lékaře, ale také psychologa, který mluvil nejenom s nemocným, ale také podpořil pracovnice nebo ostatní klienty, zejména pak pana Milana, který byl velkým kamarádem pana Mahdala a jeho umírání dost těžce nesl. Po úmrtí pana Mahdala přijeli z paliativního týmu a postarali se naprosto o vše, ač se vše odehrálo v pozdních večerních hodinách. Ošetřili tělo pana Mahdala, přivolali pohřební službu, kontaktovali opatrovníka, poskytli podporu sloužící asistentce… Jednoduše v nejtěžších chvílích byli vždy s námi. A zejména tam byli pro pana Mahdala…“

Jde to. Vyzkoušeli jsme si, že přes všechnu náročnost procesu doprovázení, to jsme schopni zvládnout, obzvlášť s pomocí mobilního paliativnímu týmu.

Velké díky patří Hospicu svaté Zdislavy z Třebíče. Velké díky patří týmu asistentek s Jaroměřic a Hrotovic a také jejich vedoucí, která dokázala celý proces koordinovat a řídit.

Jsme rádi, že pan Mahdal mohl zůstat doma až do posledního vydechnutí.

V našich myslích zůstává.

Hana Šeráková, ředitelka

Sdílet na Facebooku