Život je někdy boj
3. července 2024
Tyto vzpomínky jsem chtěl kdysi vytěsnit z paměti, ale život někdy není peříčko a určitě to sem patří. Byl rok 2012, začal jsem vnímat, jak z péče o mě jsou moji rodiče unavení, i když se tvářili jakoby nic. Domluvil jsem se tedy s maminkou, aby mě někam umístili. Bral jsem to tak, že jednou to přijde a budu se muset osamostatnit. Maminka našla Domov bez bariér. Bylo to od nás asi 179 km. A tak přesně 5. září jsme vyrazili do mého náhradního domova. Už když jsme dojeli tam, jsem si řekl, kam jsem to zase vlezl. Byla ve mně malá dušička, ale nedal jsem na sobě nic znát. Důležité pro mě bylo, aby naši nabrali sílu.
Odvezli mě na pokoj, a představili mě mému spolubydlícímu. Asi měsíc to bylo celkem fajn, bavili jsme se spolu a pokoušeli jsme se sžít. Můj spolubydlící měl kdysi pokoj sám pro sebe a najednou jsem tam přibyl já a byl jsem vetřelec. Po měsíci mu na mě vadilo úplně všechno a dával mi to, jak se patří najevo. Od nadávek, různého slovního ponižování. Domluvili jsme se, že si na pokoj koupíme malou ledničku. Ledničku jsem nakonec zaplatil celou sám, a ještě mi můj spolubydlící z ní vždy vše vyjedl. Snažil jsem se to nevnímat a na pokoji se zdržovat co nejméně. I když to mělo být moje útočiště. Jedinou útěchou pro mě bylo, že nenapadal jenom mě, ale i ostatní obyvatelé Domovu bez bariér. Bál jsem se i spát, protože míval v nočním stolku nožík a já si říkal, kdy ho asi použije proti mně. Prosil jsem zaměstnance, jestli by mě nepřeložili na jiný pokoj, ale bohužel nikde nebylo místo. Byl jsem tam prostě navíc. Připadal jsem si tam i hloupě, protože jsem všem dělal pokladničku. Jednou jsem půjčil a pak chodili automaticky, půjč – vrátím, ale většinou jsem žádného navrátila neviděl.
Nejhorší pro mě byl ten mrtvý čas. Ráno snídaně, a pak do oběda nic. Nezazlívám nic personálu, nás klientů tam bylo asi 80 a jich bylo málo, tak nebyl čas s každým z nás si hodiny vykládat. Výlety 2 x do roka a pak jednou do roka mikulášská zábava. Nejhůř jsem snášel to, když mě s vozíkem vyvezli na chodbu, postavili mě vedle stolu, kam se odkládalo špinavé nádobí a já tam takhle seděl celé dopoledne. Dokud nebyl čas na oběd. Pak už jsem se bránil, že na chodbě sedět nechci. Den plynul za dnem. Bylo marné chodit někoho prosit o přestěhování na jiný pokoj. Nemělo cenu si stěžovat ani rodičům, sice si všímali, že něco není v pořádku. Nebyl jsem tak veselý jako dřív, ale nechtěl jsem jim přidělávat starosti. Byli by nešťastní i oni, kam mě to umístili. Tak jsem si tam tak tiše trpěl.
Sílu mi dávalo to, že jsem tam měl 3 fakt hodně dobré kámoše. Jen díky nim a jejich podpoře jsem tam vydržel tři roky. Sílu mi dávala i naděje, že alespoň na Vánoce pojedu domů a budu tam až do nového roku.
Úplně poslední kapka do mého poháru trpělivosti přetekla jednoho slunečného dne. Bylo mi fajn, přijeli za mnou rodiče, přivezli mě spoustu dobrot a zažili jsme fakt hezký den. Další den, jsem chtěl požádat někoho z ošetřovatelů, aby mi z ledničky vyndal něco na chuť. Lednice byla úplně vymetená. Můj spolubydlící si udělat prostě hostinu. To už jsem nevydržel, byl jsem ze všeho tak psychicky zdeptaný, že jsem na něj začal křičet, jak si to vlastně představuje. Skončilo to tak, že mě vzteky drcnul do ramene a dopadl bych asi ještě hůř, kdyby ten křik neslyšel ošetřovatel a včas ho nezarazil. Zachránil mě tím od vážnějšího napadení. Tahle poslední kapka nastartovala i v mé hlavě to, že se odsud musím nějakým způsobem dostat. A nápad přišel velice brzy jak z toho pekla ven.
Na závěr : Chtěl bych tímto příběhem poděkovat všem pracovnicím chráněného bydlení ve Velké Bíteši. Za jejich laskavost, trpělivost, obětavost a lidský přístup v jejich nelehké práci o nás klienty. Aleš Bidlas